čtvrtek 28. června 2007

Kasuistika zaměřená na vliv výchovných stylů na utváření osobnosti jedince
Jméno zvolené osoby: OSCAR WILDE – celým jménem Oscar Fingal O´ Flahertie Wills Wilde - ještě ve škole ani jediné ze svých 5 jmen nikdy nevynechával. Odjakživa totiž toužil, aby se o něm mluvilo, a byl přesvědčen, že neobvykle dlouhé jméno spíš utkví lidem v paměti než všední krátké. Na sklonku života vystupoval pod pseudonymem Sebastian Melmoth (Sebastian byl křesťanský mučedník, Melmoth věčný poutník, zatracenec pekla).
Základní data: Dramatik, prozaik, básník, estét, představitel dekadence a dandismu, mistr duchaplné konverzace, lev salónů…., který v mnohém předběhl svou dobu a jeho strmý vzestup se snoubí s ještě strmějším pádem. Svými současníky byl zcela nepochopen jako člověk a mnohdy i jako umělec. Tehdejší společnost zvláště popuzovala jeho sexuální orientace, na kterou by se dnes pohlíželo jen jako na poněkud neobvyklou, ale nijak výjimečnou součást osobnosti.
Datum a místo narození: 16. října 1854, Dublin – Irsko
Datum a místo úmrtí: 30. listopadu 1900, Paříž – Francie
Příčina smrti: zánět mozkových blan, který se rozvinul z chronického zánětu v pravém uchu.
Rodina: velmi výjimečná, výstřední, vyšší společnost viktoriánské Anglie, luxusní a velmi sebevědomé prostředí
Matka: Jane Francesca Agnes Elgee - publikovala vlastenecky laděné básně pod pseudonymem Speranza a vedla literární salón. Jejím strýcem byl spisovatel Charles Robert Maturin, autor gotického románu Poutník Melmoth. Právě za tuto fiktivní postavu se Wilde rozhodl skrýt na konci svého života v Paříži, kdy vystupoval pod pseudonymem Sebastian Melmoth. K matce měl Oscar velmi silný vztah a nikdy na ní nedal dopustit. Později se velmi styděl, že její jméno zostudil před celým světem.
Otec: William Ralph Wills Wilde - věhlasný oční a ušní chirurg, lékař královny Viktorie, učenec a spisovatel, který byl za své služby povýšen do šlechtického stavu. Mimo dětí s Oscarovou matkou měl ještě nemanželské děti (Henry, Emily, Mary). Oscar si s otcem příliš nerozuměl.
Sourozenci: William - žurnalista, Isola – zemřela jako dítě – Oscar se s její smrtí nikdy nevyrovnal.
Vzdělání: v 10 letech spolu s bratrem odchod na několik set km vzdálenou Portora Royal School – domů se vracel pouze na prázdniny, v 17 letech nástup do Trinity College v Dublinu, v 21 letech vstup na Magdalen College v Oxfordu – studium klasické filologie. Zde získal za báseň Ravenna prestižní ocenění, publikum ohromil nejen svou básní, ale i svým okouzlujícím hlasem, přednesem a krásou. Oscar vynikal inteligencí a pronikavým úsudkem, ke skvělým studijním výsledkům mu dopomohla jistě i schopnost rychle se orientovat v textu a fenomenální paměť. Mezi svalnatými a bohatými studenty v Oxfordu nevynikal sportovními zálibami, a když jej jednou jeho tvrdohlaví druhové vyvlekli násilím na kopec, smetl si jen se šatů prach a chladnokrevně prohlásil: „Opravdu, pohled z tohoto kopce je vskutku velmi okouzlující.“ Během svých studií v Oxfordu se rovněž stal stoupencem a hlasatelem estétství - hnutí, jemuž krása, svoboda a smyslové zážitky byly nade vše jak v životě, tak v umění.
Výchovné styly v dětství: Oscar Wilde vyrůstal obklopen blahobytem v otcovském domě, kde otce navštěvovali muži vědy a v matčiných salónech se scházela vznešená irská společnost. V tomto ovzduší předčasně vyspěl a projevoval záhy neobyčejné schopnosti a vědomosti. Mládí Oscarovo připomíná dětská léta Járy Cimrmana – zpočátku byl totiž vychováván jako děvče, které si z něho jeho matka udělala, neboť si zoufale přála dceru. Ta se jí později narodila, ale zemřela ve velmi útlém věku, a proto se matka vždy ve své péči soustředila na Oscara. Podle tradic „lepších“ britských rodin byl v 10 letech poslán na střední školu. Již tady prokázal jak nadání k humanitním oborům, tak i nechuť k matematice a sportu. Již od dětství se Oscar izoluje od svých vrstevníků a uchyluje se do fiktivního světa své fantazie.
Osobnostní rysy v dospělosti: Wilde vychází z romantického přístupu ke světu, nenávidí utilitarismus a pragmatické vnímání světa okolo nás a na tomto přístupu staví svoji popularitu. Je oblíbeným lvem salónů, jeho vtip a ironie mu otevírají dveře londýnské společnosti a popuzují proti němu snoby, jejichž hraní si na velké duchy dostává těžké rány od Oscarova intelektu. Oscar si byl velice dobře vědom svého talentu a schopností prosadit se a nehodlal svoje umění tajit před světem. Estetik, který se snažil uvést kult krásy v platnost i ve všedním životě, který se vyjadřoval vždy jinak než ostatní, který nemiloval sport, ale obklopoval se krásnými věcmi, vzácným (čínským) porcelánem, drahými rytinami a pavími pery, stejně odpuzoval jako ironik, jehož sarkasmus nemilosrdně bodal. Wilde si na své extravagantnosti zakládal. Karikatury a parodie v časopisech, knihách a divadelních hrách na sebe nedaly dlouho čekat. Oscar Wilde se totiž strojil velmi nápadně, nosil dlouhé vlasy a vázanky neobvyklých barev a objevoval se v ulicích, drže velkou lilii nebo ještě častěji slunečnici v ruce. Dělo se tak prý proto, aby si získal pozornost a našel nakladatele pro svazek svých básní. O obvyklém oblečení devatenáctého století neměl valné mínění a považoval je za odporné a depresivní. Stal se miláčkem vznešené společnosti, kterou okouzloval duchaplností svých rozmluv, odvážností svých paradoxů a nápadů. Pracoval též u Woman´s World, oblíbeného ženského magazínu, pro který psal literární kritiky. V roce 1882 přijal z finančních důvodů pozvánku na přednáškové "turné" o estetice po Americe. Byl náruživý kuřák – potvrdil dokonce, že by bez cigaret nemohl psát.
V roce 1884 se oženil s Constance Lloydovou, dcerou irského advokáta. Spolu měli dva syny, Cyrila a Vyvyana. Svou ženu i syny velmi miloval a Constance mu byla přes všechna příkoří po celý život plně oddána. Již po několika letech manželského života se přestal se svou ženou intimně stýkat. V té době se u něj totiž znovu projevily příznaky syfilidy, kterou se nakazil od prostitutky v Oxfordu. Místo manželského lože začal vyhledávat vztahy k osobám stejného pohlaví. V roce 1890 byl jeho jediný román Obraz Doriana Graye opublikován v Lippincott´s Magazine. Následovala vlna protestů kvůli zmínce o homosexualitě hlavního hrdiny – později byla kniha srovnávána s jeho životem a použita u soudu. Z mnoha Wildeových aforismů a úvah o ženách lze jasně vytušit jeho homosexuální orientaci.
Krásu a rozkoš kladl nade vše. „Odolám všemu s výjimkou pokušení.“ – vlastní myšlenka, kterou se vždy řídil a která ho připravila o všechno – o majetek, rodinu i slávu. Nepřeháněl, když později napsal: „V mém životě byly dva význačné body obratu – první, když mě otec poslal do Oxfordu, a druhý, když mě společnost poslala do vězení.“
V roce 1891, po několika letech menších homosexuálních známostí se seznámil a spřátelil s Lordem Alfredem Douglasem (Bosiem), synem Markýza z Queensberry, mladým aristokratem s básnickými ambicemi. Toto setkání se Wildeovi mělo stát osudným. Jeho vztah k tomuto sobeckému, marnivému, rozhazovačnému mladíkovi byl podivnou posedlostí, zvláštním prokletím. Bosie znemožňoval Wildeovi pracovat, protože se stále domáhal jeho pozornosti a času, peněz a dárků. Scény a roztržky mezi nimi byly velmi časté. Tento bouřlivý vztah Wilda nejen zcela pohltil, ale nakonec i zničil. Bisexuální Boise byl sobecký, domýšlivý a marnivý a Oscara v mnoha ohledech spíše jen zneužíval. Jejich vztah byl vášnivý, ale také plný hádek a rozepří. Dle zápisků, které později Boise zveřejnil, nikdy nedovolil Wildovi anální sex. Omezovali se pouze na mazlení a orální sex. Jejich blízký vztah neutekl pozornosti veřejnosti a tehdejší společnost značně pobuřoval. V roce
1895 se začal Wilde veřejně vychloubat svým vztahem k lordu Alfredovi Douglasovi. Rozhořčený Markýz z Queensberry, Alfredův otec, zanechal ve Wildeově londýnském klubu Albemarle vzkaz, na němž bylo napsáno: "Pro Oscara Wildea, sodomitu“. Boise Oscara tak dlouho popichoval proti svému otci, až Wilde markýze z Queensbery zažaloval. Průběh procesu se však zvrhl proti Wildeovi, který se tak postupně stal z žalobce obžalovaným. Z nemravného chování jej usvědčily výpovědi desítek chlapců. Genialita, s níž zesměšňoval tehdejší společnost a jeho láska k Bosiemu, mu nebyla veřejností odpuštěna, výsledkem byl tento soudní proces. Protože v té době byla homosexualita protizákonná, Wilde tento tři dny trvající proces prohrál a byl odsouzen ke dvěma letům nucených prací v Reaging Gaol.
Z Wildea se tak stal chudák, jeho dům a majetek byl prodán na splacení jeho dluhů. Během svého pobytu ve vězení napsal Wilde Douglasovi dopis obsahující 30 000 slov, jenž však byl zveřejněn až po jeho smrti pod názvem De Profundis, jednalo se o popis Wildeova duchovního postupu k náboženskému rozhledu. Jak uvádí ve svých životopisných knihách, byl také odhodlán po propuštění z vězení spáchat sebevraždu, nakonec si ale vybral roli trpícího mučedníka. Wilde byl propuštěn z vězení 19. května 1897 a krátce poté odjel do Francie. Začal se potulovat po Evropě pod pseudonymem Sebastian Melmoth. Ještě před jeho propuštěním v květnu 1897 dosáhla Constance legálního rozvodu a žila nyní s dětmi v Itálii pod změněným jménem Hollandová. Wilde své syny už nikdy neviděl. Během Wildeova pobytu ve vězení zemřela jeho matka a nemožnost zúčastnit se jejího pohřbu byla pro básníka zdrojem těžké frustrace. Do konce života si Wilde vyčítal své chování a domníval se, že matku usoužil k smrti veřejným zostuzením rodinného jména. Na čas se k Wildeovi připojil opět Douglas, ale ten obalamucen matčinou nabídkou finančního odstupného, znejistěl, a tak se oba milenci nakonec rozešli, tentokrát navždy. Jelikož podle svých slov ztratil Oscar radost ze psaní, složil již jen jedinou báseň a pak už psal pouze dopisy přátelům. V roce 1898 vydal Wilde svou nejznámější báseň, Baladu ze žaláře v Readingu, obrázek vězeňské brutality založený na vlastních zkušenostech s žádostí o vězeňskou reformu. Během posledních let života se Wilde do sebe hluboko uzavřel a nikdo z jeho přátel mu nedokázal pomoci. Jeho zdraví bylo chatrné, žil na dluh a z laskavosti svých přátel a hotelových vedoucí. V roce 1899 byl pokřtěn římsko-katolickou církví. Zemřel 30. listopadu 1900 v hotelu d´Alsace v Paříži na zápal mozkových blan. Byl pochován na bezvýznamném hřbitově Bagneux, v roce 1909 byly jeho ostatky přeneseny na hřbitov Pere LaChaise v Paříži. Ačkoli vynikal neúnavnou invencí a záviděníhodnou vyjadřovací schopností, nezanechal po sobě příliš rozsáhlé dílo. Nebyl totiž z rodu Balzaců a neměl tolik kázně, aby dlouho vydržel sedět sám a sám u psacího stolu, zvláště když v samotě jeho elán malátněl. Balzacovi se podobal jen v tom, že se zanedlouho nemohl obejít bez té společnosti, do které přišel jako rebel. Musel mít kolem sebe dychtivé a elegantně oblečené posluchače, potřeboval jejich rozzářené oči a pochvalný smích. Bezprostřední potlesk mu dával povzbuzující injekce. Jeho vtip, jeho výmluvnost, jeho obratnost žongléře se slovy se vždy nejpodivuhodněji rozjiskřily v hovoru, v zápalu debaty, v šarvátce názorů. Můžeme tedy věřit shodnému tvrzení jeho pamětníků, že to, co napsal, je jen ztlumenou ozvěnou toho, čím rozesmával, dojímal a fascinoval v rozmluvách. V samotě se nadto dostával občas k slovu i sentimentální chlapec, kterého v sobě Wilde před lidmi většinou umlčoval. Je to věru rozporuplná skutečnost, že tento virtuos paradoxu a odpůrce laciné sentimentality někdy sám sentimentalitě podléhal.
Velkým tajemstvím Oscara Wildea je jeho pravá sexuální orientace. Ta zůstává dodnes záhadou. Intimní život začínal vztahy s ženami, ale pokračoval vztahy s muži. Dá se předpokládat, že byl spíše bisexuální. Zůstává otázkou, zda za to mohla matka, která si přála dceru a po narození druhého syna Oscara oblékala do dívčích šatů, nebo mu učarovala výstřednost vztahů s muži, či se jako homosexuál narodil. Jisté je, že svůj sexuální život začínal jako heterosexuál, později si zároveň užíval s ženami i chlapci a zemřel jako ortodoxní homosexuál. Snad byl bisexuální, snad jako mladý muž v konzervativní společnosti svou pravou orientaci skrýval, snad ji zpočátku nechtěl přiznat ani sobě. V tomto kontextu je však zajímavá informace, že malý Oscar strávil vlastně celé své dětství v dívčích šatech. Autoři životopisů se domnívají, že Wilde si byl své homosexuality vědom již před svatbou. V 16 letech se chtěl poprvé políbit s chlapcem. Dokonce žil s Frankem Milesem a doufal, že ho manželství vyléčí. To se však nestalo, následovaly milostné vztahy např. s Robertem Rossem, André Gidem a Alfredem Douglasem. Sám Wilde také v jedné knize popisuje, že ještě cítí na svých rtech polibek Walta Whitmana. Během soudu proti Wildeovi vystoupili další jeho milenci z řad nižší společnosti.
Oscar Wilde, jeho život a osud jsou velmi dobrým příkladem toho, jak sociální prostředí a výchova v rodině ovlivňuje osobnost jedince.
Přestože osobní život Oscara Wildea skončil tragicky, výsledky jeho intelektu dodnes sklízí úspěch a obdivují se jim další a další generace. Wildeovy hry se stále hrají, knihy vydávají a koneckonců i citáty zůstávají nesmrtelné. Jedním z nich je i výrok, který v případě autorova osobního života platí dvojnásob: "Pravda je málokdy čistá a nikdy není jednoduchá."


Díla:

1881 – Básně
1882 – Vera, čili nihilisté
1888 – Cantervillské strašidlo
1888 – Šťastný princ a jiné pohádky
1888 – Obraz Doriana Graye
1891 – Intence
1891 – Dům granátových jablek
1891 – Lidská duše za socialismu
1891 – Salome
1891 – Zločin lorda Artura Savila
1892 – Vějíř lady Windermeerové
1893 – Bezvýznamná žena
1895 – Ideální manžel
1895 – Jak je důležité míti Filipa
1898 – Balada ze žaláře v Readingu
1905 – De profundis

Zdroje:

Ackroyd, P. Fiktivní deník Oscara Wildea. Praha : Orsini, 2006. 230 s. ISBN 80-903748-0-8.
DOUGLAS, A. Freundschaft mit Oscar Wilde. Leipzig : 1929. 272 s.
WILDE, O. De profundis. Olomouc : Votobia, 1995. 122 s. ISBN 80-85619-98-9.
WILDE, O. Epistola in carcere et vinculis. 1. vyd. Praha : SYMPOSION, 1933. 168 s.
WILDE, O. Intence. Olomouc : Votobia, 1994. 249 s. ISBN 80-85885-05-0.
WILDE, O. Kněz a ministrant. Ústí nad Orlicí : Oftis, 2002 . 60 s. ISBN 80-86042-66-9.
WILDE, O. Lidská duše za socialismu. Brno : „Zvláštní vydání…“, 1997. 69 s. ISBN 80-85436-43-4.
www.besuche-oscar-wilde.de

Žádné komentáře: